Tíže stáří

Bolest, nemoc a tíže stáří jsou předstupně odchodu  na věčnost. V nemoci je člověk vytržen ze zaběhnutého životního stylu a je závislý na pomoci druhých. Tak zakouší svou bezmoc a ohraničenost, které vrcholí právě ve smrti.
Buďme k sobě upřímní. K životu člověka patří skutečnost, že kdykoliv může ztratit svůj život. Před touto skutečností není dobré zavírat oči. Moderní lékařská péče může život prodloužit, ale smrt tím nemůže být nikdy zrušena! Umírání, smrt je po biologické stránce něčím zcela přirozeným. Tělo je „opotřebováno“ a vyčerpáno. Ale duchovní a duševní rozvoj člověka není  bezpodmínečně určován biologickým postupem. Existují totiž lidé tělesně postižení a staří, kteří zůstali vnitřně velmi mladí, bystří a „neopotřebovaní“. Smrt není pouze nějakou chemicko-fyzikální událostí. Člověk odchází na věčnost za jiných okolností, než rostlina či zvíře. Vetřelec, nepřítel… V Bibli je smrt dávána do souvislosti s hříchem, který od počátku narušuje život člověka. Vírou poznáváme Boha jako dárce života. To tedy znamená, že každé narušení vztahu s Bohem narušuje život a v posledku přináší smrt. Smrt není původním plánem Božím, je jen vetřelcem, nepřítelem člověka. Nebyla plánována, a také nemá věčného trvání! Náš odpor k ní je proto naprosto oprávněný. Smrt hluboce odporuje naší nejhlubší touze po životě. Je v nás něco, co protiřečí, odporuje totálnímu zániku, zničení. Návrat domů. Pro věřícího člověka není smrt nesmyslný, neodvolatelný konec, ale nový začátek. Tak jako se Kristus „vrátil“ ze smrti, tak také my se „vrátíme“ a s ním budeme nadále žít v nebi. Přestože apoštol Pavel ví, jak tvrdě zasahuje smrt do života, a jak brutálně ničí naděje, plány a společenství, neznamená pro něj smrt bolestné odloučení, ale návrat domů. Ježíš Kristus slibuje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne,i kdyby umřel, bude žít.“ (Bible, Janovo evangelium 11,25).